Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Echo – podzim je čas nejen ke vzpomínání.

Říjen 1989 byl ve znamení výstavy žáků šesti učitelů zaměřené na ochranu životního prostředí. Tehdy jsme jen odhadovali, co všechno pojem ekologie obsahuje. Inspirací bylo prostředí velkého sídliště a představa podoby pro nás zakázaných okolních lesů (obývala je armáda). Netušili jsme, že instalace výstavy v místním kulturním domě nám přinese nové možnosti.Do prostoru naskládané a potrhanou sítí (k maskování vojenské techniky) přikryté krabice připomínaly smutné pahýly stromů. Stěny vestibulu ozdobily přeplněné obrovské papírové popelnice a obraz šedivého panelového sídliště nám poskytlo samo velké okno. Jen jsme na sklo nalepili „plavce“ ve skutečné velikosti. Pod ně do davu uspořádané kašírované a barevně dotvořené hlavy (lidé kolem nás) poslouchaly tu největší „s dlouhým krkem“.

 Koláž, děvče 9 let

Koláž, děvče 9 let

 S odstupem času musím přiznat, že v působivé instalaci se nějak ztrácely plošné výtvarné práce dětí. Také jsem si ani neuvědomovala, jaké mohou být souvislosti a důsledky naší výstavy. Záměrem naší výpovědi bylo jen upřímné upozornění na to, co se nám nelíbilo.

kresba-nakladak

Koláž, chlapec 11 let

 

Papírový model, chlapec 11 let

Papírový model, chlapec 11 let

 Návrh linorytu, chlapec 12 let

Návrh linorytu, chlapec 12 let
Linoryt, chlapec 12 let

Linoryt, chlapec 12 let

Příprava instalace nebyla vůbec jednoduchá. Asi jsme však na sebe upozornili, protože se ze zvědavosti přišlo podívat i několik „dospěláků“, kteří v budově konání výstavy připravovali tehdy ještě neoficiální Občanské fórum. O jejich činnosti jsme sice nic nevěděli, ale rozhovory nad instalací nám mnohé napověděly. Byla jsem taktně upozorněna na možnost problémů s „plavci“ i se sítěmi z lesa. Věděli o našem „věčném“ stěhování z místa na místo a už tehdy vyslovili myšlenku, zda by nebylo dobré zajímat se o „Bílý dům“ (bývalá budova jedné nejmenované politické strany). Přišlo mi to jako pohádka a neuměla jsem si ani představit, že by škola mohla mít tak luxusní prostory.

A pak přišel 17. listopad 1989.

Malé děti toto období moc nevnímaly, jejich výuka pokračovala takřka beze změny. Studenti se však živelně zapojili do všech veřejných akcí. Ve společných rozhovorech stále používali slovo „dialog“, ale obsah pojmu nedokázali popsat. Připravila jsem tedy pro ně hru. Ve dvojici si měli pomocí barev spolu promluvit, vzájemně si porozumět a dohodnout se bez verbální komunikace.

Rámy potažené bílou látkou jsme upevnili mezi dvě lavice a jeden student temperovou barvou pojednával přední a druhý zadní stranu plátna. Vznikly nejenom pěkné oboustranné práce, ale také hodně vypovídaly o vzájemném vztahu zúčastněných.

Letos výtvarné dialogy znovu zopakovali zhruba stejně staří studenti spolu s mladými výtvarníky z Polska. Bylo to samozřejmě o něčem jiném, a přesto o stejném. Stále je důležité umět se domluvit. Všichni to víme, ale často na to zapomínáme.

dialogy2

dialogy1


    hodnotili 3 uživatelé

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.