Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Květen 2011

Čeho se bojím

Dětské obrázky, pokud je hned nevyhodíte, tak zůstanou roky nepovšimnuty na půdách starých domů. A když se náhodně opět s autorem potkají, většinou jen nostalgicky ukazují, že běh roků nikdo nezastaví.V mém archivu však mají některé „výkresy“ svůj příběh a o ty bych se chtěla podělit. Všechny dávné události a s nimi spojené výtvarné náměty budu popisovat v „ich-formě“, protože nikdo z mých kolegů nechtěl přispět nějakou další, možná i zajímavější „kantorskou vzpomínkou“. A proč jsem se vůbec rozhodla vyprávět příběhy obrázků? Zaručeně ne proto, že je módní slovní spojení „s příběhem“, ale proto, abych trošku pomohla vyučujícím při hledání témat k výtvarnému zpracování. Nemusíme totiž náměty hledat, jen bychom se měli snažit vnímat. Je jich mnoho, musíme si jich ale všimnout.   Dalším důvodem je to, že obrázky většinou používáme jen jako „dekoraci“. A to je hodně málo. Dětské práce a spolu s nimi i jejich tvůrci vždy něco říkají navíc a rozumět řeči beze slov je třeba se učit. 70. léta minulého století byla smutná. V té době jsme se nuceně přestěhovali z rodného města ve vnitrozemí. Manžela totiž pracovně poslali do vojenského městečka v severních Čechách. Nejdříve to ještě šlo, ale když i náš dům na sídlišti postupně zabydlovala armáda, bylo zle. Ve městě zrušili českou střední školu a otevřeli ruskou. Zůstala jen česká „devítiletka“ a „hudebka“ bez výtvarného oboru. Bohužel, i v současnosti hrozí zdejší škole zrušení a tak se ptám: „Neopakuje se to znovu, jen s jiným, ekonomickým odůvodněním?“ Kromě matematiky bylo potřeba učit také výtvarnou výchovu (Vv). Zvykala jsem si těžko. Prostředí školy bylo neznámé a ředitelka pečlivě dohlížela na „angažované“ učení i na správnou délku sukní učitelek. Všechny hodiny musely mít přesně písemně definovaný výchovný cíl a vzdělávání bylo tomuto cíli podřízeno. Mojí hlavní povinností bylo zdobit třídy, chodby a okna k různým politickým oslavám. Okna se sice moc po zimě nečistila, ale „krepáky“ a dětské plakátky to vylepšily. Jednou bylo nutné ozdobit budovu školy. Už nevím, co se mělo slavit, ale pamatuji si, že to bylo čtyřicáté výročí něčeho. Symbolicky jsem použila jen velkou čtyřku a nulu. Bohužel, večer jsme vyhráli hokej se Sovětským Svazem 4:0 a průšvih byl na světě. Výzdoba musela ihned dolů, já se stala ostře sledovanou učitelkou a začala jsem mít obavy jak „to“ zvládnu. Možná proto padla volba námětu v hodinách Vv na vyjádření pocitu strachu. Zaručeně to nebyl projekt, tento pojem se nepoužíval, nebyl „ trendy“. Byl to asi jen nápad zobrazit pocit, který byl všude.   Děti se snažily a pokud se pamatuji nejčastějším námětem byly obavy ze „zlých lidí“, tmy a někdy i různé „strachy“ motivované školou. Vzpomínám si, že tehdy mne na chodbě chytilo jedno malé děvče za ruku a „jen tak“ řeklo: „Chtěla bych, abyste byla mojí maminkou“. Už nevím přesně, jak jsem reagovala, ale každopádně i dnes ještě cítím z této věty „smutno“. Bývalo zvykem, že si žáci na závěr školního roku odnesli své práce v deskách. Vůbec jsem nepředpokládala, že budu postupně archivovat práce dětí, nebo dokonce o nich někdy vyprávět. Ale nějak se to stalo. Myslím si, že k ilustraci použitá malba děvčete (15 let) a její vyjádření strachu ze „slepoty“ byla právě prvním obrázkem v mém archivu.
1. Čeho se bojím